O mně

Můj příběh

 Kde začíná můj příběh? Když jsem se narodila? Nebo necelých 8 měsíců před tím, protože jsem se narodila dříve. Nebo před dávnými a dávnými věky, kdy jsem přišla na Zemi poprvé. Nebo…

 Vím, od kdy mohu datovat svůj podnikatelský příběh? Od května roku 2017 a nebo dříve, tehdy s první myšlenkou, že by mohlo být něco jinak? Dalo by se říci, že to byl osobní příklad, co mě přivedlo k šití, a to ještě dlouho před tím, než jsem vůbec vzala jehlu do ruky já sama. S krásou ručních prací jsem přišla do styku již ve svém dětství, neboť moje babička byla v tomto velmi nadanou ženou a já s bratrem jsem u ní trávila každoročně prázdniny. Uměla vyšívat, plést, háčkovat a šít. Vzpomínám si, že v jednom díle večerníčku byl maxipes Fík na návštěvě u protinožců a nechal si ušít kapsičku, aby mohl zachraňovat klokany. No a my jsme ji s bratrem také nutně potřebovali. Mám ji dodnes před očima, byla z prošívaného umělého materiálu, ze kterého se za socialismu šily župany – já měla oranžovou a bratr modrou. Takže možná již tam bylo zaseto semínko toho, že člověk nemusí být odkázán na obchody, ale může si všelicos vytvořit i sám. Sama jsem začala šít někdy na střední škole, kdy jsem nutně potřebovala metalové pruhované kalhoty. Tak jsem si je ušila. Na mateřské jsem šila svým dětem - pyžama, tepláky, bundy, overaly, různé kapsáře, taštičky, prostě to, co potřebovaly. Tehdy bych to ještě ani nenazvala vášní, ale velmi mě to bavilo.

 Po mateřské jsem nastoupila do administrativy, v té jsem se pohybovala celých 18 let a najednou jsem si uvědomila, že mi vlastně chybí tvorba a kreativita, něco, co by mi vznikalo pod rukama a nebyl to popsaný papír. V té době jsem se také přestěhovala do nového bytu a najednou jsem potřebovala závěsy, polštáře na gauč atd., a tak jsem opět sedla k šicímu stroji, ke staré Veritasce, kterou mi kdysi koupila mamka s babičkou. Vlastně vše, co jsem kdy dělala, vzešlo z nějaké nutnosti, z toho, že mi nevyhovovalo, co nabízel trh. Chtěla jsem pěkný košík, začala jsem chodit na kurz pletení košíků, potřebovala jsem svíčky, zajela jsem si do obchodu, koupila parafín, palmový vosk, formy a odlévala jsem si svíce. Chtěla jsem náramky, tak šup pro paměťový drát a korálky a tak bych mohla pokračovat.

 V roce 2015 jsem cítila, že se chci k šití vrátit a také jsem to udělala. Mé výrobky tehdy nacházely odbyt u mých kolegyň a mně do dělalo radost. Jenom toho času nebylo mnoho – zaměstnání, rodina, o víkendech chalupa. V roce 2016 jsem se tedy rozhodla přejít do zaměstnání na půl úvazku. Nápad to byl dobrý – budu mít více času na šití. Pracovala jsem v malé neziskovce, práce bylo mnohem více, než se dá v půl úvazku stihnout, takže to byla spíše taková „odbočka do lesa“, a já byla opět dlouho v práci. V roce 2017 jsem pochopila, že to takhle nepůjde, a rozhodla jsem se pro radikální změnu. Opustila jsem v květnu i toto zaměstnání, po skoro dvacetipěti letech Prahu a odstěhovala jsem se na vesnici, kde jsem měla chalupu. Skoro dva měsíce jsem jen tak seděla, pila čaj a kávu a dívala se do zahrady, do zeleně a poslouchala ptáky, zvuky venkova a ticho. Potřebovala jsem nalézt i klid a mír v sobě. Stejně jsem nic jiného dělat ani nemohla, nebyla energie, síla, motivace, prostě jsem potřebovala vypnout, obrazně zemřít, aby mohlo přijít znovuzrození, alespoň já to tak nyní vnímám. Po tomto restartu jsem se konečně mohla pustit do toho, co mě těší a baví.

 A jak vlastně tvořím, kam chodím na nápady? Ono to tak nějak přichází samo, či z potřeb druhých. V práci jsem se kolegyním chlubila, co jsem vytvořila, a už to tu bylo, „Neušila bys mi pejska? Dceři se narodilo miminko a já bych mu ráda dala něco do postýlky“. Tak jsem ušila pejska, polštářek – ovečku, kočku. První, druhou, třetí… Přibyly povlaky na polštáře, pohankové nahřívací polštářky, sáčky, taštičky. Má tvorba vychází jednak z toho, co bych ráda měla já a co se mi líbí a jednak z přání mých zákazníků. Jsem ráda, když mohu splnit jejich přání. Někdy to dá více práce, ale tyto výzvy mě baví. Baví mě celý proces od výběru látky, promyšlení, jak bude výsledná věc vypadat, první pokusy u něčeho, co jsem nikdy nedělala, někdy i druhé a třetí, dokud s tím nejsem spokojena. Pak již jen vyfotit a hotová věc může do světa. Těší mě, když se na mě mé zákaznice obracejí s „obecným“ zadáním, jako třeba: „Potřebovala bych sáček na karty, obal na knihu, obal na brýle, nemám do čeho ukládat externí disk atd.“ a zbytek nechávají zcela na mně, s důvěrou. Vždy se snažím vcítit do jejich osoby, pokud vím, co se jim líbí a znám trochu je znám, je to lepší. Samozřejmě spolu konzultujeme velikost, barvy a další potřebné věci, aby vše dopadlo dobře. Nerada dělám věci, jak se říká „na sílu“ a  také  jsem se naučila odmítnout, a to tehdy, když by úkol byl v tu chvíli nad mé síly a bylo by to spíše trápení než radost.

 Co se týče nápadů, přicházejí spontánně, při různých činnostech, většinou během dne. Snažím se mít vždy poblíž tužku a papír či telefon a nápad si zaznamenat, neboť jsou to takové záblesky, které za chvíli zmizí. Večer před spaním pak již šiji nanečisto v hlavě. Druhý den kreslím a rozkresluji a mohu začít. A tady je již ta vášeň – ten kreativní proces, který dokáže zhmotnit lidskou myšlenku, to, co Vám nedovolí se jít najíst a napít, dokud nemáte hotovo.

 Zjišťuji, a jsem za to ráda, že se lidé pomalu začínají odklánět od tuctové – masové výroby a že opět začínají hledat originalitu a kvalitu. Myslím, že je to tím, že se vracejí sami k sobě a nalézají své vlastní já, svou osobitost a styl. Stejně tak je to se mnou - moje tvorba zrcadlí můj pohled na svět.

 A kdyby mi někdo položil otázku, jestli má jít do vlastního podnikání? Vzkázala bych mu, že to není jednoduché. Je to, jako když stojíte na strmém břehu řeky a na druhé straně vidíte něco velmi krásného a víte, že tam máte být. Nejprve přemýšlíte, zda umíte plavat, poté se bojíte, že jsou v řece dravé ryby, předpokládáte, že Vás proud odnese někam jinam… Ale nakonec seberete odvahu, skočíte, přeplavete a začnete budovat něco nového. Je to tvrdá práce, ale pokud se již na cestu vydáte, tak se kolem Vás najdou příležitosti a lidé, kteří Vám pomohou a budou Vás doprovázet. Tak to alespoň vidím já. Nesmíte se vzdávat, když se Vám nedaří, a mít víru v to, že bude lépe. Získáte také spoustu nových zkušeností a dovedností a budete neustále překvapovat sami sebe - kolik je ve vás síly a co vše dokážete. Věřte v sebe a svou cestu. Stojí to za to…

Daniela

L.P. 2018